Poznámka: Rozhovory se všemi kandidáty vedl Radoslav Fikejz a byly vedeny tak, že řada z nich je ryze osobních, někdy vážných, jindy úsměvných.
Když jsem tě poprvé uviděl, bylo to na zdravotnické škole, tuším, že 1996... začal jsem tam učit jako elév a tys byla ředitelkou...
To je už dávno, viď? Vystudovala jsem v Olomouci český jazyk a literaturu na filozofické fakultě, tělesnou výchovu na přírodovědě. Zdravotnické škole jsem byla věrná 30 let, až do konce roku 2000. Byla to krásná doba, plná vzpomínek a přátel. Vzpomíná se krásně, ale člověk asi nemůže žít pouze ze vzpomínek.
Ale zlom musel pro tebe přijít začátkem roku 2001... statutární místostarostka ... tedy druhá žena Svitav.
Zlom to tedy byl, a pořádný! V roce 2001 jsem se stala II. místostarostkou města, starostou byl tehdy Václav Koukal. Po volbách v roce 2002 jsem se – a příliš se mi do toho nechtělo – stala uvolněnou, tedy placenou místostarostkou. Naštěstí jen do roku 2010. Říkám naštěstí ne z nějaké falešné skromnosti, ale proto, že jsem začala dělat něco, co se zcela odlišovalo od dosavadní komunikace ve škole. Prostě ten svět je jiný, jinak se jedná a mluví. Proto jsem musela začít jezdit autem... necítila jsem se v tom mužským světě moc komfortně, najednou nemáš čas na to, co jsem dělala před tím. Vadilo mi to.
Chápu, nebyla to pouze ztráta soukromí, ale musela jsi omezit aktivity ve volejbale...
To mi vadilo nejvíc. Volejbal dělám šedesát let, padesát let trénuju... to tam nepiš, to asi není normální. Je to vlastně celý můj život. Když o tom tak přemýšlím, tak na kurtech na Národním domem (za Kongem) a v tělocvičnách jsem byla nejčastěji, snad víc, než doma... a to by mělo skončit? Moc jsem si to představit nedokázala.
Tvé aktivity jsou opravdu výrazně spojeny s volejbalem...
Narodila jsem se ve Svitavách do sportovní rodiny, nemohlo to dopadnout jinak.
Ale nemáš typickou volejbalovou postavu... projdeš pod sítí se vztyčenou hlavou :-D
Jako nahrávačka to tehdy ještě šlo, dnes by na mě asi zbylo libero. Ale je fakt, že volejbal se za ty roky velmi změnil. Minimálně v tom, že za mé aktivní dráhy se hrálo se ztrátami, bez antének, počítalo se jinak, pravidla se upravovala, … Je toho moc, co se ve volejbalu změnilo, ale pořád je to krásný sport. Myslela jsem, že si na takové změny nikdy nezvyknu a vidíš, zvykla jsem si … a ráda.
Ale svitavský volejbal má dobré kořeny...
Myslím, že ano. Máme kolem 350 dětí a mládeže, to je základ. Chceme hrát ligy a uspět v nich, ale ne za každou cenu. Jsme tady i pro kluky, kteří nevyrostli do 2 metrů, a pro děvčata, která jsou vysoká třeba jako já. Musí ale chtít trénovat, nebrat volejbal jen jako kroužek, musí mít podporu rodičů. Záleží taky na tom, jaká je v týmu parta, jestli si tzv. „sednou“. Dobrý tým se musí narodit, dlouhou dobu makat a uzrát. Vše má svůj čas. Ale dětí máme opravdu dost a je to zásluha trenérů, cvičitelů, rodičů, všech, kteří v našem oddílu s dětmi a mládeží dělají. Ale – abych byla korektní jako předsedkyně TJ Svitavy – práce s dětmi má smysl a je základem ve všech sportech. Ve svitavské TJ je sdruženo dvanáct sportů, vybrat si tak může snad každý. Stavět se musí opravdu na dětech. Je pak radost vidět, jak se daří, a s oddíly prožívat úspěchy... i prohry.
Patříš k zakládajícím členům Sdružení pro město Svitavy, jaký to byl pocit, když syn Petr se stal zastupitelem... za jinou stranu?
Když mi oznámil, že bude kandidovat, vzala jsem to na vědomí a respektovala to. Skoro bych řekla, že jsem byla i ráda a důvod je zřejmý. V TJ je zapojeno téměř 9% občanů našeho města, tak by bylo přece špatně, aby nebyli zastoupeni taky v samosprávě. Řekli jsme si ale, že o politice se doma nebudeme bavit, natož hádat se, a to dodržujeme. Koneckonců je dospělý, tak co.
Vnímáš ve Svitavách nějaké místo, které by si zasloužilo změnu?
Přála bych si, abychom dotáhli do zdárného konce bazén. Spíše, aby to město dokázalo ufinancovat. Když se stavěla Fabrika, bylo to jisté riziko – zvládlo se. K tomu přibyl stadion v době krize – taky se to zvládlo. No, a co mě opravdu mrzí, je řeka Svitava. Ale to mohu pouze vzdychat, voda jen tak nepřiteče. Koryto bude sice zregulované, ale zažije vodu pouze při přívalových deštích. Takže se řeka stává spíše otevřeným kanálem, kterým voda pouze proteče, ale neteče.
Chytil jsem tě při rozhovoru na soustředění – slyším nějaký rachot?
Slyšíš dobře, ale mně se zdá, že je momentálně skoro klid. Většinou je hůř. To je normální. Na soustředění jezdím stále, ke sportu to patří. Táhne mě to na Moravu, k Hostýnu a na Vsetínsko – mí rodiče přišli po válce do Svitav z Malé Hané a z Valašska, takže asi proto mám k tomu moravskému kraji blízko a to, že zde využíváme chatu volejbalistů, je přidaná hodnota.
Takže večer ohýnek, grilovačka lilků?
Ohýnek ano. Navíc miluju posezení u ohně, kytaru, country, folk a vše, co k tomu patří. Když já jsem začínala, tak soustředění byla ve stanech, vařilo se v kotlíkách, myli jsme se v rybníku, večer seděli u ohně. Byla to nádhera. Ale půjdu už s holkama na večeři, z rozhovoru mi pořádně vyhládlo.
