Otázky pro… Svitavy a my (2. díl) - rok s Covidem město i lidi prověřil

Rok 2020 vejde do historie jako podivný rok života s neviditelným virovým nepřítelem. Co ten rok odhalil ve městě?

David Šimek: Těžko se na to odpovídá, nejsme u konce problému. Jaro jsme zvládli, v rozpočtu se výpadky tak výrazně neprojevily. Má to jeden jediný důvod: rozpočet jsme sestavovali velmi opatrně, neboť jsme optimismus ministerstva financí nesdíleli a nebrali jsme v potaz předpokládaný růst daňových příjmů. Chtěli jsme být spíše příjemně překvapeni koncem roku. Po podzimu ale vím, že překvapeni budeme, ale jinak, než jsme zamýšleli. S tím se budeme muset vypořádat. Na jaře nám stát dokázal pomoci, ale na podzim se k oprávněným požadavkům krajů a obcí staví zády s odůvodněním, že kraje a obce mají na účtech dostatek prostředků a mají být se státem solidární. Bavím se s ostatními starosty a hejtmany a máme na to shodný názor. Samosprávy obcí, které významně přispěly ke zvládnutí pandemie na jaře, a to bez ohledu na stát, mají podobnou roli nyní na podzim a jsou na to daleko lépe připraveny. Přesto se stát pouští do nezodpovědného rozvratu veřejných financí. Vidíme to v tom schvalování daní v uplynulých dnech. Bez ohledu na obce. Doufám, že do této záležitosti zasáhne senát. Prioritou by mělo být zvládnutí ekonomiky a teprve poté se věnovat předvolebním slibům. Nemám chuť se na tomto hazardu podílet a nechat se “trestat” za to, že město hospodaří s přebytkem.

Radoslav Fikejz: Mně ten rok ukázal i pozitiva. Na jaře jsem byl doslova hrdý na Česko, na lidi, kteří improvizovaně zasedli k šicím strojům a ze všeho, co bylo k dispozici, šili roušky. Bylo to spontánní a nezištné. Takovou solidaritu jsem zažil při povodních 1997 a 2002. Říkal jsem si, že když jsme v problému, dokážeme se z něho vyhrabat sami, a to bez státní pomoci. Že to bylo chaotické? No, bylo. Ale tomu se v dnešním světě informací moc nedivím. Prohlásíte něco, média to rozebírají a druhého se ptají na to samé a odpovědi se v mnohém nesejdou, ale obě informace vedle sebe žijí a působí zmatek. Do toho jede permanentní covidové vysílání televizí a humbuk je na světě. Jako historik vím, že když světem v letech 1918–1920 prolétla pandemie španělské chřipky, tak se i ten tisk vydal cestou jakési autocenzury, aby nešířil paniku. Mrtví měli třeba modročernou barvu, a to zavdalo příčinu k fámě, že se šíří černý mor. Tak se o tom přestalo psát. Tím nechci povolávat do zbraně cenzory, ale ty informace, které k nám proudí, by mohly být roztříděny na podstatné a ostatní a v pravidelné době prezentovány. Někdy je lépe vědět méně. Platí to pro nás i pro politiky. Mlčeti zlato.

Antonín Benc: Není pochyb, že epidemie nám ukazuje, jak jsme připraveni jednat v nečekané situaci. Za některé si můžeme sami, jiné ovlivňujeme jen částečně. Ale souhlasím, že nejsilnějším momentem je nezištná a spontánní pomoc a nasazení obyvatel města. Ať je to nasazení úředníků a sociálních pracovníků bez ohledu na pracovní dobu, zdravotníků bez ohledu na vyčerpání, prodavaček bez ohledu na možná rizika nákazy, rodičů, místních podnikatelů a dalších občanů, a hlavně řady dobrovolníků, kteří měli potřebu pomoci druhým. Myslím, že ve Svitavách byla a je obrovská snaha zvládnout tuto situaci.

Ondřej Komůrka: Musím upřímně říct, že když si vzpomenu na jaro letošního roku, tak mám po těle husí kůži. Dodnes vidím, jak se naše Středisko volného času přes noc proměnilo v jednu velkou šicí dílnu. Pánská část našeho personálu stříhala látky a ta dámská vše sešívala a dávala dohromady. Rouškami jsme zásobovali všechny možné organizace ve městě. Nejpříjemnějším okamžikem bylo vždy samotné předání roušek, zvláště v okamžiku, když jsme řekli, že za ušité roušky nic nechceme. Ty vděčné obličeje budu mít v paměti ještě hodně dlouho. V té době nás všechny zaplavila vlna solidarity a já jsem byl opravdu hrdý na to, že jsem Čech.

Musím také smeknout před pedagogy a rodiči dětí, zvláště těch na 1. stupni. Obě skupiny byly hozeny do hodně studené vody a ze dne na den musely implementovat tzv. distanční výuku, systém vyučování na dálku, který byl pro všechny velkou neznámou. Z vlastní zkušenosti vím, že tvorba kvalitního e-learningového programu trvá několik let a vyžaduje spolupráci nejen pedagogů, ale také odborníků na počítačové technologie. Školy musely podobné programy připravit bez otálení, zbourat dlouhodobě budované systémy prezenčního vyučování a začít od píky. Je třeba si upřímně přiznat, že někde se distanční vzdělávání povedlo implementovat lépe, jinde hůře. Ono se taky dost obtížně distančně vzdělává, pokud nemáte dostatečně vybavenou softwarovou a hardwarovou infrastrukturu. Tento problém se netýká pouze školských zařízení, ale také rodin, kde v mnohých případech chybí počítačová technika nebo kvalitní internetové připojení. Naštěstí svitavské školy jsou poměrně aktivní v různých projektech a také dobře vybaveny počítačovou technikou, takže si děti mohly potřebné vybavení zapůjčit.

Jaké podpůrné programy město zřídilo?

David Šimek: Město se snažilo reagovat na situaci podle jednotlivých nařízení, která byla a stále jsou dosti chaotická. Nicméně naše kroky vedly od zřízení krizové linky přes zajišťování nákupů nebo roznášky dezinfekce pro seniory až po organizaci distribuce prostředků pro všechna zdravotnická a sociální zařízení. Samozřejmě jsme se snažili udržet v chodu život města a ve spolupráci s našimi organizacemi jsme vymýšleli, jak více vrátit vše do běžné reality. Velký úspěch měly třeba také relaxační aktivity Tramtáryje, do kterých se zapojilo přes šest stovek soutěžících, kteří si odnesli elegantní svitavskou roušku.

Eva Huschková: V polovině března jsem obdržela z krajského úřadu seznamy lékařů, fyzioterapeautů, laborantů, kterým měly být distribuovány ochranné pomůcky. Nejdříve šlo o roušky (po kusech, opravdu třeba po 5 kusech) a pak o další ochranné pomůcky. Velice mě udivilo, když seznamy byly neúplné, resp. někteří lékaři tam vůbec nebyli uvedeni.  Na základě místních znalostí a s pomocí brožurky Průvodce v sociálních a zdravotních službách, kterou odbor SVZ MěÚ Svitavy vydal v roce 2019, a nakonec i ve spolupráci s krajským úřadem, jsme seznamy doplnili, stejně tak kontakty na lékaře (bylo těžké je třeba v sobotu a neděli shánět, neboť v kontaktech byly někdy uvedeny jen pevné linky ordinací). Zajistili jsme dovoz ochranných pomůcek a následně je z výdejního okna pracovnice úřadu vydávaly. V následujících dnech - již podle objednávek lékařů - nám pomůcky dovezli hasiči a zase byly stejným způsobem (z výdejního okna) vydávány. Odbor sociálních věcí a zdravotnictví zajištoval rozvoz nákupů. Tyto nákupy byly určeny převážně seniorům nad 60 let, osobám s těžkým handicapem nebo osobám v karanténě, které neměly jinou možnost zajištění nákupu. Objednávku si občané objednali přes informační centrum, objednávka byla poté zaslána do firmy Qanto s.r.o., která nákup připravila do papírových tašek, případně do dřevěných přepravek. Bohužel při rozvozu jsme zjistili, že ne všichni občané tuto službu potřebovali – bydlí třeba ve společné domácnosti se synem a vnučkou, vedle v domě bydlí další syn, obchod je v dosahu 50 metrů a je třeba nakoupit do zásoby do mrazáku.... Rovněž si každý pod pojmem „nezbytné potraviny“ představuje něco jiného, třeba rum. Bylo mi to nepochopitelné, jak se někteří lidé chovali. Naštěstí to byly výjimky, na které člověk raději zapomene. Většina lidí to za samozřejmost nepokládá a slušně poděkuje. Velké poděkování patří firmě Qanto, se kterou byla perfektní spolupráce.

Milan Báča: Covid a školství - to taky nejde dohromady. Byla to – vlastně pořád ještě je - velká zátěž pro školy, žáky a jejich rodiče. Z hlediska školy to má několik rovin. Jednou rovinou je zdraví, hygienická opatření, druhou je výuka, třetí je řízení školy. První rovina je o neustálém přemýšlení o tom, zda jsme udělali maximum, zda máme dost dezinfekce, jaké dávkovače do školy pořídit, jaký typ papírových utěrek dát do tříd, jaké respirátory je nutné pro učitele sehnat. Jak informovat žáky, rodiče, kolegy. Jak postupovat, když přijde třináctiletý žák, že má asi teplotu a bolí ho hlava, ale nemůže se dovolat rodičům. Jak řešit výpadek několika učitelů, kteří se dostali do karantény... Druhá rovina se týká distančního vzdělávání, zajišťování prostředků na tento zcela nový prvek života školy, s kterým se učitelé od jara potýkali, zajištění podpory učitelům, a to včetně proškolování nebo informačního servisu. Patří sem i vlastní distanční vzdělávání a také zjištění, že i když se učitelé snaží a někdy dělají až divy, není nad to, když jsou žáci s učitelem ve třídě. A nejde jen o učivo. Ta druhá rovina se týká také jednání se žáky, kteří mají problémy, nebo s rodiči, kteří potřebují něco vysvětlit. Řešit to, že jeden rodič hlasitě nesouhlasí s tím, aby žáci nosili ve škole roušky, a druhý si stěžuje, že ve třídě si o přestávce spolužák jeho syna roušku sundal a  jeho syn tak byl ohrožen. A třetí rovina, to je řízení. Netýká se jen ředitelů škol, kteří také dělají až nemožné, organizují výuku, aniž by před sebou měli žáky a učitele, řídí pedagogickou radu, ačkoliv je sborovna prázdná, vyzobávají informace z médií, sledují každou tiskovou konferenci, protože by tam mohla být informace o školství atd. atd. Naprosto nová manažerská role. Je potřeba dodat, že i třídní učitelé, výchovní poradci a v zásadě každý učitel, který je normálně také manažerem, je postaven do nové situace.

Ditta Kukaňová: Já jsem dobu covidovou strávila u počítače. Člověk by řekl, že je to moje parketa, že jsem byla ve svém živlu, ale přeci jen realita předčila všechna očekávání. A myslím, že mi to potvrdí všichni učitelé, kteří se ze dne na den museli přeorientovat na úplně jiný systém výuky. Jen si představte, že během týdenní pracovní doby učíte přibližně 210 studentů. Během tohoto týdne tedy musíte pro všechny naplánovat nějakou smysluplnou činnost a úkoly, které vám následně odevzdají. Těchto 210 prací musíte co nejrychleji zkontrolovat, podat dětem zpětné vazby, aby věděly, kde se mýlily a kde se jim to naopak povedlo. Mezitím už musíte myslet na další týden, tj. například natočit pár videí a zase příprava dalších prací. Paralelně s tím s vámi komunikují studenti individuálně, když potřebují radu, a stejně tak kolegové, když mají nějaký technický problém. Doba covidová je tedy pro učitele jeden velký kolotoč, který málokdo ocení. Rozhodně to ale není způsob dovolené, jak se někteří laici domnívají. Takže já vzdávám hold všem pedagožkám a pedagogům, protože si myslím, že pokud to někdo zvládl (jakože vláda teda ne), tak to byli právě oni.

Milan Báča: Důležitá je také role zřizovatele škol – města nebo kraje. A musím smeknout, zřizovatelé se starají. Od pomoci při zajišťování dezinfekčních prostředků až po finanční podporu škol. Je dobře, že město nepřestalo podporovat ani investice do škol. Jedna z největších, tedy rekonstrukce ZŠ na ulici Riegrova, spadla právě do období koronavirové pandemie. Sice všechno ještě neskončilo, ale už teď je potřeba všem aktérům vzdělávání ve složitých podmínkách za zvládání situace poděkovat: pedagogům, zaměstnancům škol, žákům, rodičům i zřizovatelům škol.

Ondřej Komůrka: Náplní mojí práce je zajištění tzv. neformálního – zájmového vzdělávání, a protože jsme školské zařízení, tak se nás uzavření týkalo rovněž. Kromě šití roušek jsme také v jarních období vymýšleli, jak dostat lidi ven tak, abychom neporušili zákazy o shromažďování osob. Díky šikovnosti pana starosty, kterému se podařilo získat sponzorské peníze na výrobu roušek, jsme měli k dispozici na šest set nákrčníků s rouškovou úpravou. Nechtěli jsme jen tak šátky rozdávat, a tak jsme na ně uspořádali lov. Každý, kdo vyluštil šifry a objevil čtyři tajná místa, dostal za snahu šátek v novém designu města. Jak už bylo zmíněno výše, soutěže se zúčastnilo cca 600 účastníků. Zájem a také nadšení občanů pro tuto aktivitu bylo neuvěřitelné. Proto jsme zanedlouho přišli s další venkovní aktivitou. Tentokrát po stopách QR kódů. Zájem byl sice o něco menší, ale nadšení účastníků velké. Bylo vidět, jak moc lidem chybí pohyb a jak byli vděčni za každou aktivitu.

Monika Palatková: Na jaře jsem měla opravdu strach. Dorazila k nám nová neznámá infekce, v médiích jsme viděli, jak se nemoc rychle šíří a zahlcuje zdravotnický systém v Itálii. Neměli jsme dostatek ochranných pomůcek, ale naštěstí ani nemocných – díky rychlým opatřením a zodpovědnosti většiny lidí.

Nyní je situace trochu jiná, nejistota trvá už dlouho, různá opatření zabírají pomalu, se zpožděním. Jen trochu polevíme a hned je vše zpátky a mnohem horší. Dnes už mnoho lidí zná někoho, kdo infekci překonal, nebo jí dokonce podlehl.

Práce v nemocnici je psychicky náročná. Nemoc se nevyhýbá ani zdravotníkům, každý den jsme v kontaktu s Covid pozitivními pacienty.  I našemu radiologickému oddělení přibývají vyšetření pacientů s nemocí Covid 19 i bez ní, máme vymezené hodiny, kdy vyšetřujeme jen pacienty s Covid 19 nebo podezřením na nemoc Covid 19. Vyšetření jsou časově náročnější – ke spoustě vyšetření se musíme převléct do ochranných oděvů, musíme nechávat přestávky mezi pacienty kvůli dezinfekci pracovišť. Může se stát, že přijdete na RTG snímek a budete muset čekat, než se vše uklidí a vydezinfikuje.  Naštěstí jsme teď víc vybaveni ochrannými pomůckami, což přispívá k většímu komfortu při práci, než tomu bylo na jaře. Taky pořád doufám, že hůře už nebude. Kolegům z akutních oddělení můžeme přispět rychlou diagnostikou, aby se mohli rozhodnout, zda pacient může být léčen doma, a uvolnit tak místo pro ty, kteří péči v nemocnici mohou potřebovat. CT vyšetření má navíc nezastupitelnou roli v hodnocení stupně postižení plíce, které je důležité pro další léčbu pacienta. Pokud chceme se šířením nemoci úspěšně bojovat, musí každý začít zodpovědně u sebe. Já se na každého dívám jako na potenciálně nemocného. Nevím, kde byl a s kým. Kromě své nejbližší rodiny se nestýkám s nikým. Chodím do práce, nakoupit jídlo, domů a do přírody. V práci mám na obličeji roušku celý den mimo 30 minut na obědě v rozestupech. Přeji nám všem, ať je lépe a brzy se můžeme vrátit k normálnímu životu.

Alena Petrželová: Na jaře mě Covid zastihl s dětmi na lyžařském výcviku. Nikdo z učitelů a dětí si nedokázal představit, jak bude probíhat distanční výuka, že budou doma bez spolužáků. Museli jsme pozastavit činnost oddílu, rušit naplánované akce. Byli jsme rádi, že nám situace dovolila uspořádat letní tábor na Ostrém Kameni. V září jsme se vrhli s nadšením do dalšího školního roku, měli jsme naplánovánou spoustu výprav, akcí, soutěží, ale už po měsíci jsme si museli zase říct ahoj a přesunout naši činnost do virtuálního světa... V nemocnici jsme řešili ochranné pomůcky, nastavení chodu celé nemocnice, hygienická opatření... bylo toho hodně, nikdo nevěděl, co nás čeká, měli jsme zprávy z televize a novin, které budily obavy a strach... Zákaz návštěv trval dlouho a především pro starší a dlouhodobě nemocné pacienty to bylo velice těžké období. Zvedla se obrovská vlna solidarity mezi lidmi. Jaro se díky nastaveným opatřením a zodpovědnosti lidí zvládlo s minimem nemocných. Neustále se mluvilo o druhé vlně a ona opravdu přišla. A je horší, zatím nekončící. Pro pacienty i pro nás, zdravotní sestry.

Antonín Benc: V tomto roce vedle slova Covid často slyšíme i slovo omezení. Všech se nás dotklo, nejen ve škole a zaměstnání, ale obrovsky ovlivnilo náš volný čas. Když na jaře byla pozastavena činnost volnočasových organizací a sportovních klubů, tak to byl pro všechny šok. Někteří hledali cestu ve virtuálním světě, jiní tu možnost neměli a nezbývalo než vyčkávat. Jediná možnost byla vyrazit do svitavské přírody, ještě že ji tu máme. Nejtěžší na tom všem bylo omezení kontaktů s přáteli a tolik potřebného odpočinku od starostí. I pro nás ve skautu to zpočátku bylo hodně těžké. Uvědomte si, že ve stoleté historii byl u nás skauting zakázán pouze třikrát – fašisty a dvakrát komunisty. A nyní ho pozastavila pandemie. Naštěstí jsme po krátkém čase našli cestu, jak fungovat alespoň vzdáleně, a hlavně jsme se soustředili na činnost, na které skauting stojí, tedy pomoc druhým. Pomáhali jsme seniorům, šili mraky roušek, snažili jsme se být nápomocní městu a sociálním službám, zapojili jsme se do celostátní skautské pomoci seniorům. Jistou odměnou nám mohly být realizované letní tábory, kde jsme na nějaký čas částečně pozapomněli na prožitky z jara. S optimismem jsme v září znovu připravovali schůzky pro naše členy, podnikli společné výpravy, než přišlo druhé říjnové omezení trvající doteď. My skauti se ale drželi skautského hesla „Buď připraven“, a protože jsme poznali, jak je těžká ztráta vzájemného kontaktu, takřka okamžitě jsme se vrátili k jarní podobě fungování, tentokrát ještě víc odhodlaní a s dalšími nápady. Řada organizací -  nejen zřizovaných městem - se snažila a snaží doplnit celou škálu služeb tak, aby se Svitaváci měli v rámci možností co nejlépe. Říká se, že je dobré hledat i na špatných situacích něco pozitivního. I zde můžeme jednu pozitivní věc nalézt. Rodiny měly více času na sebe. Teď to bylo hodně na rodičích, kteří museli najít cestu pro společné trávení volného času, rozhodně před nimi smekám. Také z pohledu nás dobrovolníků a trenérů ve volnočasových a sportovních organizacích jsme měli více času na sebe a svoje rodiny. Přesto se těším na to, až se to vrátí do původních kolejí.

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět